Česko-slovenské vztahy se dnes často označují za „nadstandartní“. Český ministr obchodu se hned po Kodani dohodl se slovenským kolegou, že od nového roku zrušíme omezení ve vzájemném obchodu. Datum vstupu do unie se blíží a není důvod odkládat potřebná rozhodnutí. Slovenští studenti mohou studovat u nás bez školného, stejně jako čeští na Slovensku. Až na pár škarohlídů nikomu nevadí, že zájem slovenských studentů o české školy je mnohonásobně větší než zájem českých studovat v Bratislavě či Košicích. Představení slovenských divadel jsou v Praze beznadějně vyprodána. Společná jednotka působí v Kosovu a uvažuje se o společné letecké obraně. Česká republika i Slovensko jsou dnes v NATO a vstupují do Evropské unie.
Hvězdička a židlička
Za této situace by bylo možné rozdělení Československa přenechat historikům. Nicméně si myslím, že několik poznámek neuškodí.
Byl jsem proti rozdělení. Nikoliv proto, že bych byl „čechoslovakista“ nebo trpěl pocitem „staršího bratra“. Chápal jsme potřebu Slováků zajistit si rovnoprávné postavení ve společném státě a také přání mít svou národní hvězdičku a židličku v Evropě. K tomu však v integrující se Evropě a při postupující globalizaci nebylo třeba stvrzovat národní identitu vytvářením nových států. Potřebovali jsme větší trhy a rozdělovali jsme si náš malý trh na dva ještě menší.
Byli jsme chápáni jako stabilizační síla ve střední Evropě a tím i v rozpadajícím se postkomunistickém světě. Naším rozdělením byli znepokojeni Francouzi stejně jako Američané. Nakonec se uklidnili alespoň tím, že jsme se na rozdíl od Jugoslávců dohodli.
Pokud se tím někdo pyšnil u nás, bylo vhodné ho upozornit, že se nesluší chválit se, že nejsme vrazi. Avšak vědomí, že naše politická kultura má přece jen jistou úroveň, bylo povzbudivým vkladem do budoucnosti.
Sympatičtí Češi?
Rozdělení Československa zbrzdilo oba nové státy. Energii potřebnou k přeměně jsme museli věnovat budování nových státních institucí.
Plánované a už dohodnuté velké zahraniční investice se zastavily. Česká reprezentace, která se přičinila o rozdělení a vládla po roce 1992, se nejprve utěšovala nesmyslnou tezí, že rozdělením jsme se geopoliticky posunuli více na Západ. Pěstovala si pocit, že bez Slováků, Poláků a Maďarů se českým premiantům rychle otevře evropská i atlantická náruč. Trvalo pár let než i do sebe zahleděné politické síly pochopily, že nikdo nás nebude přijímat jako sympatické Čechy, ale tehdy, dokážeme-li společně přispívat ke stabilitě střední Evropy a tím i celého kontinentu aktivní spoluprací.
Lze proto ocenit, že nejpozději od chvíle, kdy se vstup do NATO a Evropské unie stal reálnou perspektivou, to celé české politické spektrum pochopilo. Aktivnější politiku vůči Polsku a Maďarsku doprovázela také česká podpora zapojení Slovenska do evropských struktur. Nebylo v českém zájmu být jejich východní hranicí. Slovenský klín vražený do středoevropského prostoru by poškozoval nejen Slováky, ale také Čechy, Poláky, Maďary a celou Evropu.
Z česko-slovenských vztahů ovšem nelze vyloučit jejich citový náboj. Pro většinu mé generace to platí bezezbytku. Narodil jsem se a žil v Československu. Češi a Slováci bojovali pod jednou vlajkou v legiích i v druhé světové válce. Jožo Golonka a bratři Šťastní dávali Rusům góly v hokeji za nás za všechny. Čeština a slovenština zněly z celostátního rozhlasu i televize. Prodejna slovenské kultury na Václavském náměstí často nabízela knihy a časopisy, které v dogmatičtějších českých poměrech nebyly dostupné. Pasternakova Doktora Živaga jsem četl ve slovenštině. Týdeník Kultúrny život byl v šedesátých letech pro českou inteligenci stejně samozřejmou četbou jako Literární noviny. I v letech po sovětské okupaci slovenský Výber přinášel do Prahy cenné informace a názory. Pád starého režimu mě v listopadových dnech 1989 vedl do Bratislavy, kde jsem jako Čech pozdravil první shromáždění na přeplněném náměstí Slovenského národního povstání.
Jako bychom tušili, že jsme přece jen něco ztratili a snažili se to napravit. Nicméně, rozdělením jsme se zbavili různých mýtů a nedorozumění ve vzájemných vztazích. Suverénní vlády dvou států dnes spolupracují a odbourávají bariéry. Zanedlouho ztratí význam hraniční přechody.
Společný hlasovací blok
Neměli bychom zůstat jen u toho. Slyším, že české děti už často nerozumějí dobře slovenštině. V Bratislavě se prodávají české noviny a poslouchá česká televize. V Praze slovenské noviny lze najít jen s obtížemi, slovenská televize je prakticky nedostupná a z české zmizely někdejší pravidelné přenosy slovenských her a zpráv. Je škoda, zužujeme-li si náš i tak poměrně malý kulturní prostor.
Vstup do NATO a Evropské Unie byly velkými cíli zahraniční politiky. Půlstoleté rozdělení Evropy pro nás skončilo a naše země jsou opět součástí onoho kulturního okruhu, kam historicky a kulturně odjakživa patřily či chtěly patřit. Bude však třeba definovat další a nové politické cíle, související s naším působením ve společném evropském a euroatlantickém prostoru.
Například: Rozdělení Československa ochromilo visegrádskou spolupráci, v níž se připravovaly mnohé společné hospodářské, infrastrukturní a kulturní projekty. V posledních několika letech se začal Visegrád oživovat. Úzké česko-slovenské vztahy mohou být jedním ze základů jeho trvalého rozvoje. Nebo: Společná aktivní politika vůči Balkánu navazující na staleté tradice může přispívat k obnově našeho ekonomického působení v jihovýchodní Evropě.
Češi, Slováci, Poláci a Maďaři budou mít v zavedeném prostředí Evropské unie mnoho stejných či podobných zájmů. Dokážeme-li prosazovat naše zájmy ve spolupráci, společný hlasovací blok v evropském parlamentu a čtyři komisaři v Evropské komisi už mohou leccos ovlivnit. Česko-slovenská vazba by v tom mohla hrát iniciátorskou roli.
Na Silvestra v roce 1992 vyšel v novinách kreslený vtip Vladimíra Jiránka. Dva junáci v národních krojích šli opačným směrem od hraničního kamene s nápisy Česká republika a Slovenská republika. Mávali na sebe se slovy: „Nashledanou ve sjednocené Evropě“. Už je to tady.
JIŘÍ DIENSTBIER
