Já jsem po našem rozloučení zůstal Čechoslovákem: občansky i kulturně. Občansky je to vyšší pozice, z níž se dá přerůst národní vědomí i území. Je to vůbec vědomí odpovědnosti za vztahy mezi dvěma národy; a já jsem Slováky pokládal za dost svébytné. Bylo mi nepochopitelné, když Slovák tesknil, žaloval, fňukal nad jakousi svou národní malostí. Cítil jsem to jako i svoje ponížení: jako by ten Slovák neuznával význam toho, že jsme spolu. Jako by se odečítal od celku a tím i nás umenšoval. Však si myslím, že bez Slováků nejsou Češi všichni. Když se vzpomíná čechoslovakismus, kritizuje se a odsuzuje, je myslím nesprávně chápán: nešlo o smazávání národnosti, ale o její přijetí. Mám dvojitou národnost.

Odlišný zvuk

Ze slovenské kultury jsem jako osobitou a odlišnou vnímal literaturu. Ostatní, tedy architektura, výtvarné umění, hudba, to neukazovalo národnostní rozdíl, nebo vůbec ne větší rozdíl, než byl mezi východní Moravou a západními Čechami, přibližně. Zřetelně odlišná kultura byla v jazyce. Některým starším lidem se, za mého dětství, slovenština jevila jako dialekt nebo schválnost. Když uvážíme, že tam kdysi vládla jako literární jazyk čeština.

Od doby, kdy jsem vůbec začal číst, působila na mne slovenština jako odlišná řeč, cizí jazyk, ale kouzelně srozumitelný. Možná všichni známe ten divný pocit, nepatřičný až neslušný, kdy se nám jiný slovanský jazyk zdá vadný, zaostalý, směšný: to se jeví vůči ruštině a polštině. To jsem nikdy necítil vůči slovenštině! Tu celý život chápu jako vzdálený, druhý konec našeho jazyka, ten méně ohmataný a básničtější. A je to, i jazykovědně, obraz jednoho minulého stadia češtiny. Svým odlišným zvukem slovenská slova jako by nás upozorňovala na svůj původní stav, jenž byl v češtině už zasut a zapomenut. Slovo stôl upozorňuje na dějiny stolu.

Zúžení

Ještě před dvanácti lety jsme všichni slyšeli slovenštinu tak, že jsme si ji ani neuvědomovali: ve zprávách, v kulturních dílech… Politické rozdělení našich národů nebylo žádné neštěstí, krom této škody: přerušení volného pohybu a přelévání myšlenek, kulturních vlivů a citů. Podle mne je to zúžení naší bytosti. To se dá napravovat, jenže k tomu je už třeba úmyslné a zvláštní námahy, organizovaného úsilí, jaké se projevuje v činnosti česko-slovenských Mostů. Založení toho týdeníku bylo vzpourou proti vnucenému rozdělení politikou.

Budeme zlobit

Politika, která nás rozdělila, však nebyla katastrofou, protože se to stalo v klidu. Prostě se dovršil vývoj jednoho národa, jenž teprve při dosažení úplné politické samostatnosti může docházet také k hlubšímu sebepoznání. V tomto ohledu však na to Slováci nebudou mít moc času: když chtějí s námi spadnout do Unie. My, my jsme snad dost sebejistí, abychom se i tam cítili sebou. Představa, že budeme v Evropské unii sedět jak v jedné lavici se Slováky, to je něco, co mě v mých pesimistických výhledech trochu baví. Doufám, že budeme zlobit, a pan ředitel nás ani nebude moci rozsadit.

LUDVÍK VACULÍK