KRESBA – VLADIMÍR JIRÁNEK

Přiznejme si, že to bylo obojí. Zaniklo Československo a místo něho vznikl stát nový – Česká republika. Otázek s tím spojených bylo a je mnoho, ale dvě z nich jsou zásadní: proč se to stalo a co nám to přineslo.

Nikdo nechtěl pokračovat

Důvodem k již druhému rozchodu (či rozvodu) Čechů a Slováků – první byl v roce 1939, kdy v Čechách a na Moravě vznikl německý protektorát a na Slovensku samostatný Slovenský štát – byly, a to zcela jednoznačně a mimo jakoukoli pochybnost, ambice Slováků získat samostatnost a prvně v dějinách vytvořit svůj vlastní suverénní stát. To platí jako výchozí teze bez ohledu na to, zda Slováci měli či neměli dobré důvody pro osamostatnění a pro nedobrý pocit ze společného státu.

Jako člověk, který vedl se slovenskou reprezentací zásadní jednání o ukončení československé federace, musím prohlásit, že v klíčové chvíli nebyl na slovenské politické scéně (mezi relevantními politiky) nikdo, kdo by chtěl pokračování federace. Přesvědčovat je o tom nebylo možné, i když jsem se o to dlouho pokoušel. Soud o racionalitě jejich argumentů – z mého nebo snad našeho hlediska – je něco jiného, já bych je všechny za racionální nepovažoval, ale to je zcela nezajímavé, protože nedůležité.

Důležité bylo, že doktrína čechoslovakismu definitivně selhala (a dokázaly to i roky 1939 a 1968), že Slovensko mělo pocit poručníkování z Prahy, že finanční přerozdělování ve prospěch Slovenska nebral nikdo na vědomí (maximálně jako český úplatek), že slabost Slovenska vůči – v tomto prostoru – dominantním Maďarům také nebyla doceňována (i když je evidentní, že by Slovensko bez Československa nepřežilo dvacátá léta), že po pádu komunismu narůstaly spory – tu o pomlčku, jindy o daně, úroky, cla, měnový kurs, přerozdělování, centrální banku, vlastní ústavu, atd., atd. To byla evidentní politická realita. Slovensko mělo pocit, že na federaci prodělává. Nic více a nic méně.

Neschopen přežít

Dlouho jsem si myslel, že jde pouze o raný postkomunistický syndrom, že Slováci neumí rozlišit centralismus komunismu od centralismu hlavního města (Prahy) a že proto bojují proti náhradnímu nepříteli, ale mýlil jsem se. Mělo to daleko hlubší a dlouhodobější příčiny a hlavní z nich byla ta, že vznik Československa v roce 1918 byl umělým procesem, který historické změny, které nastaly, nebyl schopen přežít – ani vznik fašismu, ani kolaps komunismu. Nechtěl jsem se s tím sice dlouho smířit, ale musím přiznat, že to bylo tak.

Subjektivní příčiny – jistá neomalenost či necitlivost Čechů ke slovenským pocitům, otevřený nacionalismus nikoli bezvýznamné slovenské politické strany, rušení slovenské zbrojní výroby pomýleným pseudopacifismem našeho prezidenta a ministra zahraničí, orientace české Pithartovy vlády na hrstku čechoslovakistických umělců či intelektuálů, kteří už dávno měli větší české než slovenské publikum, fenomén Mečiar, neméně problematické chování Pitharta a lidí kolem něho, Kalvoda, jeho ODA a jejich sázka na českou samostatnost jako volební téma, a tak dále – svou roli jistě hrály, ale klíčové nebyly. Dodávaly kolorit, nikoli podstatu.

Oba jsme mistři světa

Efekty (plusové i mínusové) se kvantifikují špatně, protože nemůžeme experimentálně porovnávat život v pokračující federaci s životem bez ní. Jisté je, že

* nenastal konec světa, byl to „rozvod“ jako jakýkoli jiný

* obě země se kvalifikovaly do NATO i do Evropské unie

* vývoj obou zemí není kvantitativně diametrálně odlišný a určitě není horší než v dalších postkomunistických zemích

* rozpad společného státu je nikoli zapomenutou věcí, ale je neaktuálním, neživým tématem

* náklady rozpadu byly zřetelně menší než bylo všeobecně očekáváno

* byly vytvořeny dva homogennější celky, s jednolitějším postojem k věcem veřejným a k fungování společenského mechanismu, což snižuje „náklady společenské koordinace“ či – jak by řekli ekonomové – transakční náklady.

Jisté je i to, že vznikly dva menší státy, že je jejich síla v mezinárodní politice menší a že je jim to – i ve vyjednáváních s Evropskou unií – dáváno zřetelně najevo. Na druhé straně platí například i to, že obě země samostatně vyhrály mistrovství světa v hokeji a vůbec nevadilo, že jsou menší. I proto si myslím, že na rozpad společného státu bude vzpomínáno už jen při kulatých výročích.

VÁCLAV KLAUS