Valtr Komárek je ekonóm a prognostik. Bol riaditeľom Prognostického ústavu Českej akadémie vied a členom KSČ. Niekoľko rokov bol poradcom kubánskeho vodcu Fidela Castra. Jeho predstava ekonomickej reformy po roku 1989 sa nezhodovala s Klausovou cestou, bol zástancom miernejšej, neinflačnej metódy. Vrchol politickej kariéry dosiahol v prvej Čalfovej vláde, kde bol vicepremiérom.
Kulaté výročí této významné události si zaslouží, aby i její hodnocení bylo „kulaté“, tedy globální, celkové. Obvykle se více nabízejí jen určité aspekty a dílčí porovnání, např. co jsme získali a ztratili ekonomicky, co politicky, resp. mezinárodněpoliticky a podobně. Ani tak to není snadné. Nemálo lidí na Slovensku pociťuje snížení životní úrovně a uvažují, zda ve společném státě nebylo lépe.
Když pak porovnávají situaci s ČR, vidí podstatně nižší průměrné mzdy, vyšší nezaměstnanost a uvědomují si, že přišli o velkou pravidelnou dotaci z českého národního důchodu. Tento transfer na ekonomické vyrovnávání v dobách své kulminace byl mnohem větší než bude čistý prínos od EU. Z tohoto hlediska bylo pro nás rozdělení výhrou. Odpadlo poměrně velké jednostranné břemeno. Pravda, zmenšil se i vnitřní trh státu, zpřetrhaly některé kooperační svazky, ale to v obřích přesunech z bývalých sovětských trhů do Německa atd. nehrálo už tak velkou roli.
Ekonomicky jsme tedy rozhodně získali. Politicky pak získaly obě strany. Zejména v prvních letech, kdy na Slovensku dominovalo nacionálně poněkud exaltované Mečiarovo HZDS, by pokračování federace přinášelo každodenní svízele. Slováci dosáhli to, po čem většina toužila, mají plnou národní suverenitu a seberealizaci a nemají si na co stěžovat, snad jen na sebe.
Češi totéž i když zde se některé nacionální vášně „vybíjely“ v dílčí otázce „transferu národního důchodu“ a volání po suverenitě mělo širší, zjednodušeně řečeno protisovětský charakter.
Rozdělení byť narazilo na menší vášně našich „federálů“ celkově přineslo uklidnění, posílilo vnitřní stabilitu republiky. A svým klidným, pokojným průběhem, zvláště na pozadí tehdejších bouří balkánských, posílilo mezinárodní postavení nejen Slovenska ale i přestiž Česka.
Když vzpomínám ty bouře oněch časů, pak u nás to spíše byla taková ta „bouře ve sklenici vody“. V zanikajícím Federálním shromáždení se hlasy vzpínaly až k vysokým stropům. V našem malém klubu sociální demokracie, kde vlastenecky zanícený Miloš Zeman, tehdy i s podporou předsedy Horáka, prosadil rezoluci přiklánějící se k udržení federace, byla nálada bojovná. Dva poslanečkové, kteří hlasovali pro rozdělení, raději vyhledávali temné kouty kuloáru.
Nemá smyslu uvažovat o tom, co by se stalo, kdyby federální shromáždení rozdělení federace neschválilo. To už se pak dostáváme do říše spekulací a psaní alternativní historie na téma, co by se stalo, kdyby Napoleon u Waterloo vyhrál, či Reichstag místo Hitlera zvolil kancléřem Adenauera.
Stejně tak nemá smysl unášet se představami, že v budoucnosti se znovu sjednotíme. Co se stalo se nemůže odestát a samostatná existence ČR i SR plně odpovídá soudobým pomerům i trendům mezinárodního vývoje. Hodnotíme-li tento akt s odstupem času, jako významnou historickou událost v konkrétních vnitropolitických i mezinárodních souvislostech, pak chceme-li se vyhnout takovému nadnesenému klišé, že „historie mu dává za pravdu“, můžeme docela skromně i věcně konstatovat, že jde o skutečnost prospešnou, pro oba národy výhodnou.
Ovšem i pri tomto střízlivém pozitivním hodnocení, mám jakýsi neodbytný, nostalgický pocit, že přece jen o něco velmi cenného jsem přišel. Tři čtvrtiny století ve společné vlasti nelze jen tak zapomenout, odepsat. Co dnů a roků jsme se svými rodiči i dětmi nachodili po těch nádherných horách a dolinách, otevřeně a tak prostě lidsky hovořili i zpívali s těmi tak srdečnými, poctivými lidmi. Ta jejich zpěvná řeč, melodičtejší sestra mateřštiny, ten jejich temperament přilévající mládí i do našich unavených žil. Chodili jsme tam stejně jako po jižních Čechách a se slovenským horalem si rozuměli stejně, jako s chodským strážcem Šumavy. A to už nemluvím o tom, že v Hodoníně, na tom moravském slovácku jsme se koupali v Moravě, kde půl řeky je Slovensko a druhá půle Česko. Ano, bylo to bez vády a bojů, nic jsme neztratili, snad jen kus srdce, ale to jakoby se v moderní době nepočítalo. Přece však by bylo dobré, ty krásné vzpomínky, ten drahý cit uchovat a inspirovat se z nich pro budoucí život v EU. Snad nás to lépe připraví, oživíme-li si ty jedinečné pocity dokonalého porozumění kultuře a duši jiného národa, snad nás to i vyzbrojí proti radikálům představujícím si, že v EU budeme recitovat Máchův Máj i se sousedními Slováky se dorozumívat v jednotné hatmatilce „bussines english“. Takže opravdu jedna velká událost z naší historie, na niž můžeme být hrdi a z níž můžeme čerpat inspiraci a utvářet nové tradice.
Autor: VALTR KOMÁREK
