Současné členské státy nakonec dospěly ke konsensu, že pozvánku dostanou Slovensko, Slovinsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko a Bulharsko. Všechny tyto země, s výjimkou Bulharska usilovaly o vstup do Aliance společně s dříve přijatou Českou republikou, Polskem a Maďarskem již před Madridským summitem v roce 1997.
Do jisté míry se naplní scénář rozšíření často označovaný jako "velký třesk, " přestože nebudou přizváni všichni zájemci o vstup, k nimž náleží i Makedonie a Albánie. Plánovaným rozšířením se posílí dvě křídla aliance, severovýchodní a jižní, a k propojení Maďarska, dosud izolovaného člena, s dalšími státy NATO.
Jednoznačně lze říci, že nejvíce byly při rozhodování členů aliance o tom, které kandidáty přizvat k přistoupení, zohledněny politické a geostrategické faktory. Rozšíření NATO je vnímáno jako prostředek posilování demokratizačního procesu v jednotlivých státech, který napomůže další stabilizaci jednotlivých režimů.
Současně se nicméně od budoucích členů očekává pokračování v reformách ozbrojených sil tak, aby tyto státy byly skutečně platnými členy NATO schopnými podílet se v případě potřeby na zajišťování bezpečnosti na evropském kontinentu i mimo něj, což odpovídá současné strategii boje proti terorismu. A to vzhledem k tomu, že nebezpečí teroristických útoků má globální rozměr.
Především Francie vítá zařazení Rumunska do skupiny pozvaných zemí. Tradiční spojenectví těchto dvou států se dlouhodobě projevuje na různých úrovních a byla to právě Paříž, která navrhovala přizvání Rumunska již na summitu NATO v Madridu, tehdy neúspěšně.
Dá se očekávat a jsou k tomu reálné předpoklady, že Rumunsko bude v rozšířené struktuře aliance podporovat francouzské postoje, které se mnohdy liší zejména od stanovisek prezentovaných Spojenými státy. Itálie podporovala především členství Slovinska.
Pro pobaltské státy a zvláště pro Litvu má strategický význam podpora Polska. Mezi Vilniusem a Varšavou se během druhé poloviny devadesátých let vytvořily nadstandardní relace v oblasti zahraniční i bezpečnostní politiky.
Dlouhodobým cílem Polska je zajištění stabilního prostředí ve svém nejbližším okolí, k čemuž přistoupení Litvy do NATO bezesporu přispěje. Všechny tři pobaltské státy aktem vstupu do aliance získají také dlouho očekávané tzv. "tvrdé" záruky bezpečnosti.
I když lze očekávat, že v zemích přizvaných do NATO vypukne jistá euforie, bude velmi důležité motivovat a přimět tyto státy k tomu, aby i nadále pokračovaly nezpomaleným tempem v potřebných reformách ozbrojených sil a v dalším přibližování k standardům NATO.
Jedině tak lze dosáhnout jejich skutečného zapojení do aliance, posílení interoperability jednotlivých členů a zajištění toho, že si NATO uchová svůj potenciál. Rozšíření s sebou totiž jednoznačně nese i jistá rizika, především nebezpečí toho, že převládne politický rozměr organizace nad dimenzí vojenskou.
Má-li mít existence NATO smysl i v 21. století, je potřeba se takového vývoje vyvarovat. Plánovaná agenda jednání členů na summitu nasvědčuje tomu, že si je toho aliance dobře vědoma.

Autor: Petr Suchý, Břetislav Dančák, autoři jsou politologové