tu zhruba o polovinu, a mise velení možná přejde mimo struktury NATO. Avšak velení bylo i tak od počátku v rukou Evropanů a mise probíhala bez americké účasti. Kontingent také neplní odstrašující funkci, jako tomu bylo při nasazení v Bosně a Hercegovině nebo na Kosovu. Redukce počtu ze zhruba 800 na 400 příslušníků mise bezpečnostní situaci zásadně neovlivní, a možný negativní dopad v politickém smyslu ("odcházejí") může být snadno vyvážen přijetím důležitého souseda země, Bulharska, do NATO. Makedonie tak bude obklopena ze dvou stran členskými zeměmi Aliance (Řeckem a Bulharskem), a z dalších dvou téměř úplně zeměmi, resp. oblastmi, kde jsou síly Aliance nasazeny (Albánie, Kosovo). Politickou váhu a přítomnost NATO v Makedonii perspektivně ještě posílí očekávané přijetí Jugoslávie do Partnerství pro mír, ke němuž dojde po dořešení ústavních sporů mezi Srbskem a Černou Horou (což je proces, rovněž probíhající prakticky bez americké účasti, převážně v režii Evropanů). Lze očekávat, že USA i západní Evropa budou s takovýmto zajištěním spokojeny - jejich hlavní starostí spojenou s Makedonií jsou uprchlíci, především albánští, a spolu s nimi i obava z kriminality a případně z terorismu. EU, USA ani NATO se nehodlá v Makedonii pouštět do tak komplexního angažmá jako v BaH nebo na Kosovu; a pokud tedy bude Makedonie nadále usilovat o přijetí, musí její armádní a politické struktury vyhovět alespoň minimálním standardům v kvalitě a bezpečnostním požadavkům. K tomu má dnes Makedonie bohužel daleko. A bude-li v Alianci pouze hledat někoho, kdo vyřeší vnitřní problém s Albánci a zbaví ji odpovědnosti za tento problém, tím více se zřejmě bude setkávat s odmítáním.

Filip Tesař
Autor je politolog
Ústav mezinárodních vztahů
ETNA, Centrum pro výzkum etnických konfliktů

Autor: Natoaktual.cz