Zbierka Egona Bondyho s názvom Básně 1988 aneb čas spíše chmurný / Odplouvání vyšla pár mesiacov po páde komunistického režimu a následná explózia vydávania dovtedy samizdatového autora sa začala vlastne od konca, jeho najnovšou tvorbou. Čo teda písal Bondy rok pred revolúciou? S trochou zveličenia možno povedať, že ten názov je ešte optimistickejší než to, čo nám v skutočnosti ponúka. Ak bol ten čas „spíše chmurný“, tak básne sú chmúrne úplne. „Nezůstalo mi nic, čeho jsem si cenil a co jsem chtěl / vyjma Julie / No Julie je sice krásná holka ve svém stáří / ale je to dar od Boha a ne mé vykonání / Na vykonání jsem si zakládal o vykonání jsem stál / Vykonal jsme hovno.“ V čase, keď „Magor zase v díře bručí / Meluzína v kamnech skučí / jak je slavný tenhle stát“, konštatuje, že mu je už všetko jedno. Každý deň mu síce napádajú nové básne, no necháva ich nepovšimnuté: „Není to z poznání / ale z otupělosti / která i do mne vsákla / v našem báječném zřízení.“

Kniha vyšla, keď sa Bondy stal čerstvým šesťdesiatnikom. Nadchnutý slobodou akoby chytil druhý dych a dokazoval, že preň ani náhodou neplatia jeho vlastné slová, ktoré kedysi napísal v pesničke pre Plastikov: „Když je člověku šedesát / může jít se sklerózou klidně spát.“ Ale nestal sa ani nekritickým nadšencom všetkého nového, nakoniec, poprel by tým sám seba. Veď, ako písal v tom roku 1988, „být marxistou když vše v sovětském bloku zkrachovalo / na to i Dantovo peklo je málo“, ale „já držím hřbet / nevinen že se pokus nepoved / jen kvůli svému svědomí / ať všichni čerti přejou mi“.