Moje generace vyrostla s tím, že se tu hovoří dvěma jazyky, tím jedním víc a tím druhým občas, takže když přišel Peter Nagy a potom Elán, tak jsme si s nimi zpívali jejich písničky.
Na druhou stranu si uvědomuju, že slovenština je přes všechnu svou podobnost s češtinou přeci jen cizí jazyk. A to nemyslím jen ta profláknutá slovíčka, jako je ťava a čučoriedka z cintorína.
Má hlavně jiný pravopis, a i když jsme se ve škole naučili, že „de, te ne“ se čte „[ďe, ťe, ňe]“, tak je spousta věcí, které zkrátka nevím.
Například, kde jsou jaké zdvojené hlásky. Třeba ve slově denník som si celkom istý, že práve tam sú, ale čo ak mám napísať také slovo „plátěný“? Napíšu plátenný? Nebo plátený? A co diskuse? Je to diskúsia, diskusa, diskuza, diskúsa? Jednou jsem při překladu do slovenštiny vytvořil kuriozní slovo „prehlížeč“. Áno, mal to byť prehliadač. :) Ještě že existuje tohle.
Hovořit slovensky se neodvažuju už vůbec, protože je mi jasné, že původní zpěvavosti nedosáhnu, že budu mít vždy silný český přízvuk a některé hlásky nevyslovím tak, aby to znělo přirozeně. Tak tragické, že bych vyslovoval „Vladimír Mečár“ (jako svého času Václav Havel) by to asi nebylo, ale stejně - připadal bych si jako Helena Vondráčková, kterou jsem slyšel v jednom rozhovoru pro slovenskou televizi, kdy se snažila mluvit po „slovensky“, a to i moje neslovenské ucho poznalo, že ten jazyk, promiňte mi to slovo, ale nelze jinak, kurvila.
Jinak jsem ve slovenských slovech celkem zběhlý, vím že diviak není divák, múr není sameček od můry a mačka se nemačká, ale že ji používají horolezci.
Dokonce jsem udivil některé své vrstevníky slovy, jako je třeba olovrant. Prý že jsem si to vymyslel... Prý že jaká svačina, když svačina je desiata (někteří tvrdili že sväčina). Nebo rušeň. („Pozor na tretej kolaji, pozor... BUM! Haló, ministerstvo dopravy? Máte o jeden rušeň menej!“)
Rozčiluje mě, když kniha rozhovorů s Milanem Lasicou vyšla v Čechách v českém překladu. Čert mě mohl vzít a hned za ním ma išiel šľak trafiť, protože tím vydavatel domršil některé Lasicovy hrátky s jazykem a já pak vtip ocenil až tehdy, když jsem si uvědomil, jak to vlastně bylo původně napsané. („Duplinský, Mocák, Lasica, to je slavná trojice“ - veršovánka jako noha, větší kravinu jsem nečetl... To ani tam nemohli nechat to Lasica - trojica?
Koho to proboha napadlo, že to přeloží? To musel vymyslet dajaký ozajstný ko..., v českém překladu „opravdový hlupák“).
Na druhou stranu si uvědomuju, že my jsme ti poslední „přirozeně bilingvní“ a všichni ti, co přijdou pro nás, budou slovenštinu vnímat jen jako „nějaký podobný slovanský jazyk“, asi tak jako my vnímáme, řekněme, chorvatštinu nebo polštinu, tedy když se pekelně soustředíme, tak si smysl vydedukujeme.
Chápu, že pro dnešní děti je výhodnější učit se anglicky, rozumím tomu pragmatismu, chápu, že pro ně je to cizí jazyk, kterému rozumí jen stěží a tak beru jejich výhrady proti používání slovenštiny v Česku ne jako nějaké národovectví, ale zkrátka jako výraz toho, že neumí. A oni budou jednou dabing či titulky potřebovat - ke své škodě.
Na Slovensku jsou prý běžně k dostání české noviny, Slováci se dívají na české televizní kanály a knihy českých autorů vycházejí česky. Pokud je to tak, tak mají mladí Slováci velkou kulturní výhodu proti mladým Čechům.
Těší mne, že mám „zadarmo“ navíc pět milionů lidí, kterým rozumím, i když jsou dnes už cizinci. Mám pět milionů lidí, co žijí v jiné zemi, mají trošku jinou kulturu, trošku jinou povahu, trochu jinou řeč - a já jim rozumím, když se mnou mluví! A beru to jako svou výhodu proti mladším, protože - i já se mohu naučit anglicky, protože to budu potřebovat. Ale oni se slovensky nejspíš učit nebudou a nikdy neocení její libozvučnost: Jáááááj, do boha, čo si sprostý? Takého babráka, ako si ty, svet nevidel!
Kašlu na vznešená slova o nutnosti porozumění mezi národy. A kašlu i na zamindrákované existence na obou stranách hranice. Já dostal „zadarmo“ slovenštinu, tak si to užívám.
maly.blog.sme.sk
Autor: MARTIN MALÝ
