Stalo se to skoro každému rodiči i (jako v mém případě) prarodiči: sedíte se svými potomky, radujete se z nějakého společného konání, a v druhém plánu občas pohlédnete na obrazovku televize, kde právě probíhají zprávy. U mě je tahle televizní deformace až protivná, ale nemůžu si pomoci - zaznamenávám, co se ve zprávách odehrává, byť jen na čtvrt oka. A tak se mi stane, že tam zpovídají nějakého politika, on cosi říká, a to cosi mi stačí, abych bezděky řekl něco na způsob: "Zase lžou - kdy už se, safra, naučí stát za svou pravdou a ne lží, pravda je jednodušší, a hlavně kratší." A pak se stane o týden později, a zase sedíme, cosi společně konáme, a k tomu televize... až v jedné chvíli bezděky řeknu: "Oni by snad byli nemocní, kdyby si aspoň něco nepřikradli!" A pak slyším, jak si mé dvě vnučky cosi špitají, a ta starší řekne: "Jsi fakt dobrej, dědo, měls pravdu." Ptám se jakou, a tak se dozvím, že minule jsem jim vysvětloval to přísloví, co praví, že "Kdo lže, ten krade", a že o tomhle pánovi jsem onehdy říkal, že lže, a on fakt taky krade.

A tak teď nad tím dumám, že by mi neujížděla pusa, kdyby politici alespoň z obrazovek nepůsobili dojmem, že lžou. A že nejlepší by bylo, kdyby politici ani nelhali, ani nekradli. Jenže vstupovat do politiky s cejchem, že nelžu a nechci z ní mít žádný prospěch, je zatím zřejmě těžké, ne-li nemožné. Kromě toho jsem kdysi dávno byl na urnovém lágru zavřený s jedním sedmdesátiletým hajným Loubalem (který si odpykával dvacetiletý trest), a ten často (když jsme snili, jak by bylo krásné, kdyby komunistům někdo tu jejich vládu vzal a my šli domů) připomínal, že jakmile v tom je BY, vždycky to stojí za hovno.
A teď něco, co mě fakt těší: 1. listopadu tohto roku byl zahájen na 330 českých školách cyklus dokumentárních filmů PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ - KOMUNISTICKÉ ČESKOSLOVENSKO, což pořádá Nadace Člověk v tísni společně s ČT a Státním fondem pro podporu a rozvoj české kinematografie. Dokumenty od nejlepších filmařu, kteří natočili rozhovory s těmi, co přežili bolševickou nenávist a krutost. Taky v tom trochu jedu, ale hlavně: jedou v tom s námi jako diváci a posluchači i debatéři školáci a studenti. A ti už nechtějí lhát a krást. A ty, co tak činí, se chystají vymést. Paráda, jak říkají má vnoučata. A já taky.

Autor: Jiří Stránský