Pořád je z čeho se těšit. Například, že se dnes poprvé objevuju ve vašem TV oku, že - budu-li si to hodně přát - těchhle pár řádek dopíšu v Praze, pošlu e-mailem a za pár minut si to po mně bude už číst moje laskavá redaktorka Tina v Bratislavě. Že při psaní sedím u okna a za ním je všechno tak utěšeně barevné, až se z toho dech zrychluje. Že jsem se dopoledne sešel v jednom gymnáziu se studenty, kteří předtím shlédli film Petra Nikolaeva a můj - Kousek nebe, a ti studenti byli ohromní, úžasní! Chytří a vzdělaní, taky ale nemilosrdní k současné i nedávno minulé politice. Začal jsem omluvou (sice je to pěkně dávno, ale i já jsem - než mi to bolševik překazil - byl student), že jsem ve srovnání s nimi stařec, fosil, jak říkají, oni se ale smáli a nevěděli, že přesně toto já chtěl, protože ten film o lásce v kriminálu je dost zasáhl, byla u toho i moje žena, která se mnou leccos už zkusila, ale i ona se bavila, a pak jsme jeli v autě domů a měli jsme z těch dětí radost.

Tím, že jsem taky ještě prezidentem Českého PEN klubu, že občas musím říkat své názory (které se politikům moc nelíbí), že píšu tak, jak píšu a k současnosti se vyjadřuju ve fejetonech či jiných mediálních vystoupeních, novináři mi často volají. Co říkám tomu a onomu. Protože z toho čím dál tím víc čpí (ne-li přímo páchne, i když na bulváry nereaguju) spíš senzacechtivost než upřímná investigativní snaha, stále častěji s radostí odpovídám: „Jsem špatný objekt - když se ráno budím, děkuju Pánubohu, že jsem se dočkal svobody, a všechno ostatní je v porovnání s tím nicotné." Možná jsem tímhle výrokem některé čtenáře Oka naštval (doufám však, že neodradil), ale po deseti letech bolševického kriminálu si to můžu dovolit: I když to někdy jde ztuha, pořád mě víc věcí těší než štve. Takhle už dávno předávno moje babička pojmenovala rozdíl mezi optimisty a pesimisty, které zase za každou cenu víc věcí štve než těší.

Když nám za jednoho dalšího předávna bylo v uranovém lágru ouvej, vymýšleli jsme vzorec na záchranu lidstva. Taková blbost, ale pomohla. Dělali jsme si navzájem radost. A to je další důvod, proč o mě lidé říkají, že jsem navzdory svému životopisu veselý člověk. Dobrovolně se totiž hlásím k zákonu o radosti. Už jsou do toho zapojena i má vnoučata. Je to jednoduchoučké: každý den někomu udělat radost. Jestli svému nejdražšímu či neznámé(-mu) na ulici, v tramvaji, ve vlaku, je jedno.
Věřte mi! Podaná radost se vám - znásobena - vrátí! Funguje to! Dejte se k nám, co ten zákon vyznávají! Je nás čím dál víc. Je to poznat i na politicích - tváří se čím dál kyseleji a uraženěji. Štveme je. To je taky radost. Nebo snad ne? Zdravím vás z Prahy.

Autor: Jiří Stránský