Vŕta vám občas v hlave nejaký nevybavený účet s niekým, kto už nežije? Dám vám recept na uspokojenie. Poznám to totiž - aj môj manžel sa občas, keď si vypije, zastrája, že po smrti si to vybaví s jedným spisovateľom, ktorý si rád vymýšľal a raz napísal: „Mladý, nepochybně talentovaný básník nebyl přijat na vysokou školu; syn advokáta, položid, vešel do klubu spisovatelů, obrátil se na mne, svého krajana, učitele, komunistu, řekl všem, ale především mně osobně: ,Já vám na váš socializmus kašlu!? Špinavými prsty si rozdrásal víčka, vyndal skleněné oko a mrštil jim do kouta pod křeslo, pod bustu prvního dělnického prezidenta. A já? To nesnáším. Vlastně co? Lezu po čtyřech pod křesly, hledám nadanému básníkovi, nešťastnému mladíkovi, jeho skleněné oko. Najdu je, modré, leknu se ho. Lákám básníka, aby přišel, vzal si je, slibuji mu, přísahám, že ho na vysokou školu vzít musí. Někdo nás pozoroval, někdo nas viděl očima policie, ukřivděného básníka se skleněným okem, kádrově závadného, doporučil, aby ho na mne nasadili. Asi proto, že jsem ho litoval, že se mu stala křivda. Jestli vůbec."

„Učil ťa niekedy?" pýtam sa. „Nemohol," vraví môj manžel. „Učil na gymnáziu a podľa encyklopédie odišiel zo Žiliny roku 1940, vtedy som mal štyri roky a býval som v Senici. Nikdy som nebol na nikoho nasadený, nikdy som sa s ním nerozprával v klube spisovateľov a oči mám zelené - nie je to o mne." „Tak prečo sa tým zaoberáš?" vravím. „Nechápeš? Som široko-ďaleko jediný spisovateľ so skleným okom! Aj si ho občas zo žartu v krčme vyberám. A on sa o tom dopočul, ukradol cudziu historku a takto ju zneužil. Ako ma má teraz vyberanie oka baviť?" „Dobre, že ťa už nebaví," vravím. „Pokojne si to s ním po smrti vybav, ale kým žiješ, nestretneš ho." „Čo ak ho nestretnem ani po smrti?" zamýšľa sa môj manžel ďalej. „Mal určite protekciu a je v nebi, kým ja ako normálny smrteľník pôjdem do pekla." „V pekle je on a do neba pôjdeš ty. A aspoň budeš mať po smrti o starosť menej," poviem mu vtedy, a to ho uspokojí.