Budu se zabývat drobnostmi - naší zemičkou čechatou a čechoslavnou, totiž tím jejím zatraceným pojmenováním. Který básník by nesnil o tom dát jméno své rodné zemi, když už se s tím čekalo až na něj! Také já bych se byl rád zapsal do dějin té nejmenované země i jinak než jen tím, že jsem vytvořil rým na slovo konev. Ale ani mě pro Čechii nic kalého nenapadá. Takže asi zůstane u nekalé konve: Když jsem já šel domu z ONV,/ lilo zrovna jako z konve./ I koumal jsem, komu, skonav,/ odkázal bych onu konav. Zato mě napadlo něco drzého o tom, proč lidem nevoní slovo Česko, kdyžtě podle jazykovědných posudků, odborných jako obvykle, je to tvar nadevše správný a ryzí. Třeba i je, ale také už má něco za sebou, a v této své dřívější existenci není Česko slovo, není to

ani půl slova, je to jen předpona, která nám připadla dělením federálního majetku z původního společného názvu Československo. Ba, v něčem měli Slováci přece výhodu: dvoutřetinovou většinu jsme na ně měli, vlajku jsme schramstli ze

všech tří třetin, ale z názvu státu si odnesli veškerou substanci oni. Sémanticky bylo všechno jasné, byli v tom Češi i Slováci. Češi napřed, Slováci potom, ti další už ne. Dynamismus slova, které začalo fungovat jako celek, byl však úplně jiný.

Těžištěm slova, poskakujícího na dvou hláskových sekvencích sko, se stalo dvouslabičné -sloven-, které dává slovu jeho váhu a působí jako jeho pravý základ. Závěrečné -sko vnímáme jako příponu, a analogicky se nám první -sko- jeví jako předpona, vstřebávající i slabé počáteční če-, které vedle silného sousedního kmene neváží tolik, aby se prosadilo jako skutečný slovní kmen. Tak se najednou česko- projevuje jako jednotka variabilní, která by případně mohla být od základního stroje (neměnné podstaty) odpojena a nahrazena jinými nástavci ze svého paradigmatického souboru, např. z množiny asonančních pseudopředpon. K tomu také mohlo snadno dojít, když někdy v zoufalství nad tím, jakými blbci je ona země ovládána, nemohli jsme jí přijít na jméno: Třesko-, Plesko-, Švestko-, Cucko-slovensko. No budiž, při dobré vůli také třeba Všeckozvolensko, nebo Těžkozlomensko. (V cizích jazycích tomu ovšem bylo jinak, tam se příliš dlouhé slovo v hovorové řeči často automaticky krátí na první dvě slabiky, takže např. ve francoužštině z nás byla jen La Tchéco, a po Slovácích ani stopa.)

Zkrátka a dobře, nám mohli být Slováci osmdesát let klidně ukradení, kdybychom je nepotřebovali kvůli jménu. Teď jsme se ocitli sami s Českem, to už je, jako bychom se měli jmenovat Nade, Beze, Roz či Odvy, jako by se z předpokladu odnesl poklad, a vy si vystačíte s pouhým před, nebo i kdyby odešel jen klad, a na vás zbude předpo. Z předpony se osamostatněním stane v nejlepším případě předložka, a kterápak země by chtěla mít jako název předložku? (Zákonitě ani předpona není žádné jméno, jenom slepení tří předložek.) Nesamostatnost slova Česko neplyne pouze z příliš dlouhého spojení s jiným slovem, ale také z oslabení slovního kmene, ke kterému tu ironií osudu dochází v důsledku pravidelných mutací kmenových souhlásek, tedy jedné ze základních zvláštností českého jazyka. Rusko například je také krátké slovo, a nikomu nepřipadá jako neúplné; jenže jeden člen ruského národa nenazývá se Ruch, nýbrž Rus, a do názvu své země se tedy vejde celý - na rozdíl od Čecha, který je vlivem souhláskové alchymie napůl pohlcen příponou, takže z něho zbývá pouhé Če, a to je pouhý název hlásky č, takže proč naši zemi nenazývat prostě Č?

Co s tím? Nepřipadá mi možné, abychom dospěli k uspokojivému názvu své země, pokud v něm nezazní celý základní kmen vyjadřující národní příslušnost. I když jsme už vytvořili učené slovo češství, nazvat naši zemi Češsko bylo by jako přejít z deště pod okap. A vyloučíme-li Čechii, kvůli cizí příponě, jakož i Čechoslávii, Čechozemí, Čechyni, Čecheň, Čechuru aj. pro podivnost, ba i půvabný Čechystán (všech Čechů stánek), zbývají jen a jen nešťastné Čechy; kdyby se dalo odvodit něco lepšího, buďme si jistí, že by se už dávno na to bylo přišlo.

Možná tedy budeme muset prosit naše drahé Moravany, aby se konečně smířili s tím, že už není středověk, a to ani pozdní, natož raný. Jistě by za to měli něco dostat: úctu za to, co svému českému národu dali a ještě dají. Ale mají-li být v názvu naší zemičky opravdu vyjádřeny všechny její vzácné a nenahraditelné součástečky, pak bude nejlepší nazvat ji rovnou Plíce-Játra-Slezina, případně Ušní-Nosní-Krční.

Vážně, Jamku, drž se radši své konve.

V úhlu tupém z konve ven ční/ kropáč veskrz nekonvenční;/ vděčně proto slzy roň - ve/ vytržení z mojí koňve!

Autor: VÁCLAV JAMEK Literární noviny 10/1996