Bylo to pro mne zjevení, když jsem kdysi na počátku šedesátých let v jednom literárním časopise našel jednu z Hrabalových povídek. Bylo to vyprávění o řidičském umění jeho otce a já se nad otištěnými řádky smál jak blázen. Pan Hrabal začal teprve až ve zralém věku na začátku šedesátých let publikovat své hořkoněžné texty, a já jsem se pídil po všem, kde ho otiskli. Nebyl jsem ovšem sám. Pan Hrabal mocně zapůsobil na celou moji generaci a tak se stalo, že se mí starší kolegové filmaři, kteří už měli za sebou první a úspěšné filmy, rozhodli udělat celovečerní film podle jeho povídek. Znali moji vášeň pro Hrabala a pozvali mne, neznámého spolužáka, abych se jejich projektu zúčastnil. Zaručili se za mne ve studiu a já jsem mohl natočit jednu z povídek s nimi. To byly Perličky na dně.

Když jsem měl konečně možnost se s ním setkat osobně, dodal jsem si odvahy a položil mu otázku, která mi ležela v hlavě: Proč jsou jeho texty, aniž by ztratily humor, plné katastrof, zranění, nehod, událostí, od kterých lidé slabších povah, jako jsem já, většinou odvracejí oči. Jak to, že o nich čtu se slzami v očích, a zároveň se i směju. Jak to, že situacím, událostem, nad kterými se obyčejně truchlí a pláče, já se směju, a při tom nemám pocit cynismu.

Řekl mi, že katastrofy a tragické události patří k životu, jsou jeho druhou stranou mince, a že bez vědomí o nich si nemůžeme života dost vážit a radovat se z něj. Pan Hrabal všechny ty dryáky a surovosti života popisoval beze stínu deprese či beznaděje, naopak, učil nás být na ně připraven, snášet život v jeho tvrdosti a nikdy neztratit smysl pro humor. To byla jeho střízlivá láska k životu, že od života neodděloval smrt. To byla jeho nesentimentální láska k lidem, která ho vedla k tomu vidět lidi takové, jací opravdu jsou: lidské bytosti se všemi chybami i neřestmi, pomilování i politování hodnými.

Po Perličkách na dně mi nabídli pro můj první celovečerní film rukopis Ostře sledovaných vlaků. Znal jsem z něho už některé úryvky tu a tam otiskované a samozřejmě jsem po té nabídce bez rozmýšlení skočil a získal tak privilej se s panem Hrabalem pravidelně scházet. To jsem byl ještě ve vojenské prezenční službě. Jezdil jsem za ním do Libně do jeho malého přízemního bytu v ulici Na hrázi, poznal jeho křehkou a laskavou ženu. Po nedělích jsem za ním jezdil do Nymburka a mohl tak poznat i jeho maminku, krásnou paní, která byla předobrazem hrdinky Postřižin. To ještě neměl pan Hrabal domek v Kersku. Jednou mne pan Hrabal vzal s sebou do starého zámku, kde byl v domově důchodců jeho legendární strýc Pepin, upoutaný na lůžku a duchem už bohužel mimo tento svět. Dostal jsem od pana Hrabala i rukopisy textu, ze kterých Vlaky vznikaly. Procházeli jsme se spolu hodiny a hodiny Libní, Nymburkem, starou Prahou a jaksi mimochodem vznikl scénář, na kterém jsem sice podepsaný, ale ve skutečnosti ten scénář a podobně i ty další, které jsme spolu dělali, psal pan Hrabal podle našich rozprávek sám. Navrhl jsem mu vždy scénosled a pan Hrabal pak podle něj napsal novou verzi knihy. Několikrát se to opakovalo a já jsem jen žasl nad pokorou a pílí, s jakou uměl pracovat.

V letech, kdy jsme začali spolu pracovat, byl pan Hrabal dvakrát tak starý jako já. Ale neměl ke mně otcovský vztah, spíše to byl můj starší brácha. Těžko by se asi našly dvě tolik rozdílné povahy, jako byly ty naše. On byl samorost, člověk přírody a rukodělný. Já naopak zhýčkaný synáček ze slušné rodiny, rádoby intelektuál. On člověk samozřejmý, hezký ve tváři i postavou sportovce. Já - naopak. On miloval hospody, pivo a dlouhé procházky lesem. Já pivo nerad a nejraději ležím v posteli. Chodili jsme spolu libeňskými ulicemi a když jsme někdy zapadli do hospody, pan Hrabal předstíral, že ke mně nepatří, protože jsem si místo piva objednával čaj, a pan Hrabal se proto za mne styděl. Později jsme naše scénáře zpracovávali na zahradě jeho kerského domku.

Přátelé mu říkali Bogane, Bohoušku, každý si s ním tykal, já jsem to nikdy neuměl. Přes naše víc jak třicetileté přátelství jsme si vykali, já stále, on mi někdy podle nálady i tykal, oslovoval jsem ho vždy pane doktore, nebo strejčku. On mi říkal Jirko a o mně mluvil jako o mladičkém budovateli.

Náš první film dopadl dobře, tak jsme začali spolu jezdit po festivalech a jiných zájezdech. A byly s ním zážitky jiné, kulturní a kulinářské. Všude, kam jsme zavítali, věděl, kde je jaká galerie a co tam mají pěkného ke koukání, v Heidelbergu mne vodil po proslulé cestě filozofů. Všude, kam jsme přijeli a ubytovali se, dřív, než jsem já stačil vybalit kufr, pan Hrabal zmizel, aby se za chvilku vrátil a hlásil mi, kde mají co dobrého, v které hospodě mají jitrničky bílé a kde tmavé a kde je jaká místní specialita pro mlsný jazyk. Učil mne, měšťanského synka, svému přirozenému, nepředstíranému bohémství. Pamatuju se, jak zrovna v Heidelbergu na festivalu jsme vyhráli první cenu, porota to rozhodla v noci, ráno to už všichni věděli, jenom my ne, protože jsme se vrátili pozdě z flámu. Probudili nás a chtěli, abychom šli na tiskovou konferenci. Pan Hrabal prohlásil, že je ještě pro nás moc brzo, abychom vstali a že jestli chtějí interview, tak ať si nás přijdou vyzpovídat do hotelového pokoje. Bylo to nádherné. Leželi jsme triumfálně spolu ve velké manželské posteli, ruce pod hlavami a kolem naší postele fotografové a novináři.

Když se v Praze objevily ruské tanky, jel jsem za ním do Libně a nenašel ho, protože on jel za mnou mne hledat do Strašnic. Říkalo se tehdy, že budou zavírat signatáře dvou tisíc slov, to jsme oba byli a měli jsme jeden o druhého strach. Stačili jsme ještě za Dubčekovy éry spolu udělat Skřivánky na niti a pak už byl na dlouhá léta konec. Pan Hrabal přestal být najednou spisovatel, jeho knihy šly na index a nová vydání do stoupy, zavřel se ve svém domku v Kersku, psal dál, a já se tam k němu jezdil utěšovat, protože jsem taky pracovat nesměl. To byly časy dlouhých procházek, koupání v Labi a hlavně velkolepých žranic, protože pan Hrabal byl gurmán jak se patří. Někdy v té době mi dal přečíst rukopis Postřižin a já věděl, že by z toho mohl být hezký film. A tak jak už jsem se v polovině sedmdesátých let trochu mohl vrátit k filmu, chodil jsem s tím rukopisem po dramaturgiích a za ředitelem filmu. Všichni krčili rameny a říkali, že Hrabal není žádoucí. Nebyl pro film žádoucí ani později, když už směl opatrně některé texty vydávat, a dokonce, když už i Postřižiny mohly vyjít jako knížka, byl pan Hrabal pořád pro filmového diváka persona non grata. Až někdy v polovině osmdesátých let, když jsem znovu zaútočil, proč by se neměly Postřižiny natočit, řekli mi, že je to dobovka a že by to bylo moc drahé. Právě v té době vyšly Slavnosti sněženek, povídky ze současnosti, tak jsme honem s panem Hrabalem z některých povídek udělali scénář, kterého se lekli a nechali nás raději natočit ty Postřižiny.

Byl to úspěch, u kritiky i úspěch komerční, a mne najednou začali honit, abych honem udělal dalšího Hrabala, tak jsme mohli udělat i ty Sněženky.

Poslední léta pana Hrabala byla nezaslouženě trpká. Ovdověl a svou ženu těžce postrádal. Byl sice po krachu režimu rehabilitován, slaven a odměňován cenami a doktoráty, ale jeho nervy byly oslabené za totáče nekonečným obtěžováním fízlů. Po sametce byl zase trápen neomalenou zvědavostí novinářů i turistů a čumilů, kteří ho neustále obtěžovali. A konečně jeho nemoc mu čím dál víc ztrpčovala život nekonečnými bolestmi. Pan Hrabal byl člověk, který jako každý chlap těžko snášel projevy soucitu a neomalence zaháněl od sebe předstíranou hrubostí, kterou zakrýval svou plachost. Přestal psát a jeho život se proměnil v jednotvárný denní rituál. Ráno odjel autobusem do Kerska nakrmit kočky a tam zůstal do odpoledne u kamen s bolestmi odpočívat. K večeru se vrátil do Prahy k Tygrovi mezi přátele a večer do samoty svého panelákového bytu k televizi a bolestiplnému spánku. To vše s nekonečnými bolestmi nohou, zad i hlavy, bolestmi, které ho otupovaly a toho velkého milovníka života vedly k záchvatům lhostejnosti ke světu kolem.

Měl naštěstí kolem sebe přátele, kteří mu oddaně pomáhali a pan Kadlec trpělivě připravoval souborné vydání jeho díla. Přes všechno trápení našel v sobě pan Hrabal trpělivost se se mnou domluvit i na filmové verzi textu Obsluhoval jsem anglického krále, trpělivě si přečetl i obě první verze scénáře a dal mi k nim několik cenných rad. Naposledy jsem ho viděl na nemocničním lůžku s bolestmi, ale usměvavého. Přinesl jsem mu láhev vodky s příznačným názvem. Jmenovala se Stalinovy slzy.

Autor: JIŘÍ MENZEL, režisér