daktora Jána Krošláka, ktorý situáciu mapoval z neba i zo zeme tesne po víchrici. Jeho fotografie z Tatier sa v týchto dňoch vystavujú aj v Bruseli.

Oj, Slovensko moje!

Vyprávěl mi kdysi Pavel Hrúz, jak jel vlakem dolů Považím, stál na chodbičce vedle něho jakýsi starý člověk. Ten občas stáhl okno, vyhlédl ven a hlasitě povzdechl: "Oj, Slovensko moje..." A tentýž Pavel má v kterési ze svých raných knih scénu, jak v jedné rodině mladí lidé lační po modernejším živote, rozmýšlejí se, co udělat, a přijdou také na to, že by mohli prodat louku. A tu starý otec, jenž sedí a do ničeho se jim už nechce plést, prohlásí, že nic se prodávat nebude, protože: "Lúka je lúka."
A teď to tu má celé Slovensko ve velkém. Dočasná zkáza lesa v Tatrách není katastrofa tak hrozná, jako jsou nápady a spády jakýchsi lidí, zkažených už od rodičů, kteří své deti vedli k zisku, výhodám a sobectví. Když se to v těch Tatrách stalo, byla pro normálního člověka otázka, kterou vyslovili lesníci: jestli to dřevo vytěžit, nebo je tam nechat jako hmotu, na níž se má obnovit les, možná prales smíšené povahy. Pro normální lidi byla také otázka, zda ty průseky v lese nepřispěly ke katastrofě, a že by snad bylo možné a správné lesní plochy naopak, kde je to možné, spojit.
Co mě překvapilo i zklamalo, že předseda vlády, jehož si tu mnozí vážíme, se také kloní škodlivým směrem: rozšířit turistický průmysl v Tatrách. Je to zvláštní, bludná úvaha: vždyť rozmnožením hotelů, rozšířením parkovišť a zhojněním sjezdovek sníží se půvab a hodnota místa, to vidíme u nás na Krkonoších. Člověk vyhledávající klid, krásu, přírodu, čistý vzduch musí se takovým místům vyhnout. Největší vzácností v budoucnu bude kus přírodních hor, do nichž poleze, jen kdo na to má krom touhy i srdce a plíce. Já ve svém věku už můžu říct, že se mi oškliví ty obchodnické snahy všecko přiblížit chorým, slabým a starým. To vede k degeneraci lidstva i světa.
Ludvík Vaculík