Pôvodne som sa vám chcel zveriť s mimoriadne intenzívnym zážitkom z lietadla medzi Kolínom a Bratislavou, kde som sa začítal do eseje Carla Gustava Junga Po katastrofě z knihy Duše moderního člověka a úplne nečakane (pretože táto esej je z roku 1945 a pretože som o Jungovi dovtedy mimoriadne veľa nevedel a pretože predchádzajúce eseje v tejto knihe mali s politikou veľmi málo spoločného) som tam narazil aj na problémy našej spoločnosti v roku III slovenskej samostatnosti: "Vzrůstající očekávání od státu a spoléhání na stát nejsou dobrým symptomem; znamenají totiž patrně, že národ je na nejlepší cestě k tomu, aby se z něho stalo stádo ovcí, které vždycky čeká na pastýře, že je vyžene na dobrou pastvu. Pastýřská hůl se brzy promění v železné pruty a pastýři se promění ve vlky. Nebylo snadné přihlížet, jak celé Německo vydechlo, když psychopat stižený velikášstvím řekl: "Já probírám odpovědnost." Kdo ještě má instinkt sebezáchovy, ví zcela přesně, že ten, kdo mu chce odebrat odpovědnost, může být jen podvodník, neboť nikomu, kdo má zdravý rozum, přece nenapadne, aby na sebe bral odpovědnost za existencii někoho jiného. Ten, kdo všechno slíbí, nedodrží nic a každý, kdo příliš slibuje, se ocitá v nebezpečí, že užije špatných prostředků k tomu, aby svůj slib splnil, a tím se vydává na cestu ke katastrofě: neustálé rozšiřování státní péče je jistě na jedné straně velmi pěkné, ale na druhé straně je to jedna z největších povážlivostí, protože člověka připravuje o individuální odpovědnost a produkuje infantily a ovce." Spočiatku som na tomto mieste chcel pokračovať v ďalších Jungových postrehoch, ktoré sa týkajú napríklad pôvodného dobrého úmyslu a jeho neskoršej realizácie, čo už naši predkovia označili formulkou o ceste do pekiel dláždenej dobrými predsavzatiami ("Existuje dokonce možnost, že úmysl je dobrý a jeho dobrota neklame. V případě Mussoliniho se například černobílý obraz nezdá být případný. U pseudologie není jisté, že podvodný záměr je hlavním motivem. Hlavní roli často hraje "velký plán"; a teprve když se blíží choulostivá otázka jeho uskutočnění, musí se nakonec podle poučky "účel světí prostředky" strpět každá možnost a každý prostředek musí být dost dobrý. To znamená, že špatným se záměr stává teprve tehdy, když velké publikum bere pseudologa vážně"), a nechcel som obísť ani Jungove deprimujúce (odhaliť, prečo deprimujúce nebude pre vás problémom) poznámky na adresu jednej z najhroznejších postáv 20. storočia ("Přesnější Hitlerova diagnóza by patrně byla pseudologia phantastica, totiž forma hysterie, která se vyznačuje zvláštní schopností věřit vlastním lžím. Takoví lidé mají zpravidla po jistou dobu pronikavý úspěch, a proto jsou společensky nebezpeční. Nic nepůsobí tak přesvědčivě jako lež, kterou si člověk sám vymyslel a které sám věří, nebo zlý čin nebo úmysl, který člověk sám považuje za dobrý. V každém případě je mnohem přesvědčivější než veskrze dobrý člověk nebo dobrý čin a než zlý člověk a jeho veskrze zlý čin"). V tomto úmysle ma podporovali aj niektoré povšimnutiahodné poznámky Karla Grünberga v knihe Eva Braunová - 15 let s Hitlerem o "spolupráci" vodcu s podriadenými ("Z každodenního života a zvláště z kuloárů "dvoru" mohla Eva usoudit, že führer považuje za užitečné, když jeho podřízení mají různé "defekty" v životopisech. Týkalo se to rovněž rodinného původu - "židovských předků", stejně jako i nezřízeného způsobu života, korupce atd. Schopnost vždy ve vhodný okamžik připomenout tyto "defekty" usnadňovala Hitlerovi udržet tyto osoby v mezích bezpodmínečné poslušnosti"), či o jeho "geniálnej pamäti" ("U stolu projednával spoustu záležitostí. Vyslovoval se s pocitem zasvěceného odborníka k různým otázkám historie, filozofie, náboženství, psychologie, antropologie, biologie a často také techniky. Nestaral se však o to, jestli jsou jeho tvrzení podložena fakty. Mnohostrannost problémů vzbuzovala u pozvaných hostů přesvědčení o Hitlerově všestrannosti, a to tím více, že se k různým otázkám vyjadřoval nekompromisně a s naprostou jistotou. Byl si jist, že nikdo z přítomných s ním nebude polemizovat, a tak nezpochybní jeho argumenty"), ale potom som si to rozmyslel a v tomto koncoročnom čase som radšej nesiahol ani po Karlovi Popperovi a jeho knihe Otevřená společnost a její nepřátelé, kde si to K. Popper málo vídaným spôsobom rozdáva s Hegelom ako "chýbajúcim článkom medzi Platónom a modernou formou totalitarizmu", a dal som prednosť Jungovej eseji Nadaný, v ktorej porovnáva americké a európske vnímanie reality (poznamenávam, že v roku 1942): "Když jsem poprvé přijel do severní Ameriky, všiml jsem si ke svému překvapení, že na silnicích, které křižují železniční tratě, nejsou žádné závory a na tratích žádné ochranné ploty. V odlehlých končinách se dokonce používalo kolejí jako pěšin. Když sem nad tím vyjádřil podiv, dostal jsem odpověď: "Jen idiot neví, že po kolejích jezdí vlaky rychlostí čtyřicet až sto mil v hodině." Dále mi bylo nápadné, že nic není "zakázáno", nýbrž že jen něco není dovoleno - "not allowed". €lověka dokonce co nejzdvořileji žádali: "Please don t... (prosím, ne-"). Tyto dojmy a spousta dalších podobných maličkostí mě přivedly k poznání, že v Americe veřejný život apeluje na inteligenci, zatímco v Evropě je přistřižen podle hlouposti. Amerika vyžaduje a podporuje inteligenci, zatímco Evropa se ohlíží, zda hlupáci stačí držet krok. A nejen to: evropský kontinent předpokládá zlomyslnost, a proto všechny okřikuje tím pánovitým a dotěrným "je zakázáno", zatímco Amerika se obrací na dobrou vůli."

S ohľadom na prelom roka a všetko, čo s ním súvisí, a na poznanie hlavnej postavy Ecovho románu Ostrov včerejšího dne, ktorej vďaka niektorým rozhovorom s múdrymi osobnosťami stredoveku konečne došlo, že "se dá promarnit život ne v boji s obrem, ale tím, že se na příliš mnoho způsobů pojmenovává trpaslík...", verím, že túto zmenu oceníte. Rovnako aj trpaslík.

P.S. Aj vám, aj Vladkovi a Aničke želám šťastnejší a veselší. Váš R.