Otázka přijetí Turecka je otázkou strategickou podobně jako v 70.letech otázka začlenění Velké Británie do EU. Chce být Evropa křesťanským klubem? Chce vystupovat v blízkovýchodních záležitostech jako globální hráč s rovnocennou silou hlasu jako USA? Chce aktivně ovlivňovat poliziku na Kavkaze a ve střední Asii. Podle mého názoru to není možné proti Turecku nebo bez Turecka. Na druhé straně se Turecko řídí doktrínou vytyčenou profesorem Davutoglem, která mu určuje statut středové země s rovnoměrným vztahem k Evropě i k Asii, k Iránu i k Izraeli. Turecko v posledním konfliktu výrazně kritizovalo Izrael a vyvíjí od roku 2006 kontinuállní snahu o vyvedení Hamásu z politické izolace. Je to slučiteĺné se statutem členské země NATO a případným budoucím členstvím Turecka v EU? Má se stát podle své koncepce Turecko zemí, které si osvojí evropské hodnoty a konsenzuální politické směřování, nebo chápe přilehlé části Evropy jako vnější okraj své sféry vlivu, která v jeho neoosmanské teorii pokrývá území dřívější turecké nadvlády? V každém případě nelze srovnávat přijímání Turecka s přijímáním Chorvatska či jiného teprve nedávno vzniklého státu. Teď je čas klást Turecku nepříjemné otázky, po jeho případném přijetí bude pozdě říkat, že jsme to či ono nevěděli. Miloš Hübner.
K článku.