Bylo časné ráno 1965 nebo 1966 - už nevím - a my s přítelem Janem N. vystoupili nevyspalí, unavení a dost zdecimovaní hektickým děním předchozích dní na letišti v
Bratislavě s úkolem sbírat podpisy slovenských kolegů na žádost o svolání mimořádné konference Svazu čs. spisovatelů, na níž by plénum zaujalo stanovisko k některým absurdním protikulturním zákrokům tehdejší moci. (Kdyby nám to podepsala třetina členů, musela by konference podle stanov Svazu být - ale copak by mohla být? Dnes se nám to jeví jako nějaká pohádka z Tisíce a jedné noci, ale tehdy bylo všechno jinak: stát byl z té věci skutečně dost vyděšený, skutečně mu nebylo dost jasné, co má dělat v letištní hale, a uvažovali, ke komu jít dřív a ke komu později, jak je vlastně všechny najít (adresy jsme, pokud si vzpomínám, neměli a Bratislavu neznali). Když se už trochu rozednilo, vyšli jsme na ulici a za několik minut se za našimi zády ozve: Kdeže, chlapci, idete? Byl to Juraj Špitzer a my mu řekli, co tu pohledáváme. On nám sdělil, že jsme v Bratislavě už očekáváni (rozhodnutí, že tam poletíme, padlo někdy o půlnoci!), protože z ÚV KSČ z Prahy v noci obtelefonovávali všechny slovenské spisovatele - straníky, aby jim zakázali nám to podepsat. Řekli jsme s Janem N.: A sakra! Špitzer na to: Nič sa nebojte, poďte so mnou! My: Kam? Špitzer: Ale, máme schôdzu rozšíreného vedenia Zväzu, kde bude Mihálik ešte raz vysvetľovať, prečo vám to nikto nesmie podpísať. My: A tam máme jít s váma? On: Čoby nie, aspoň tam poviete, čo chcete. A tak nás tam vzal. Bylo tam asi dvacet lidí, některé jsme trochu znali, některé ne. Snědl jsme nenápadně prášek na povzbuzení a podařilo se mi - samozřejmě s vydatnou pomocí Honzy N. - v asi hodinovém expozé vysvětlit kulturní, historickou, mravní a politickou důležitost naší petice. Pak byla debata, odpovídali jsme na dotazy, vysvětlovali, hádali se atd. Mihálik obsáhle vysvětloval, že naše věc je ranou pod pás straně a tím celé "kulturní frontě", jiní říkali opak, čas ubíhal, bylo už poledne, nebralo to konce, ale bylo to dobré: čím dál tím víc přítomných bylo na naší straně a říkalo, že máme pravdu a že jsou situace, kdy pravda je důležitější než vůle strany. Vždycky při těchhle dilematech nad peticemi (a co jsme jich už zažili!) je nejdůležitější vystihnout správně okamžik, kdy ty podpisové archy vytáhnout z aktovky a položit na stůl: jsou totiž čas od času okamžiky, kdy je jasné, že to dotyčný podepíše, ale může se stát, že o minutu dřív nebo o minutu později by to nepodepsal. (A mockrát to tahat z aktovky a zase strkat zpět taky nejde.) Zdálo se, že příznivý okamžik nastává, já se podíval tázavě na Honzu N., on přikývl, já to tedy vytáhl a položil na stůl: v tu chvíli přibližně dvě třetiny přítomných byly totiž zřetelně rozhodnuty podepsat. První z nich - už se tak trochu vstávalo - se blížil k archům, já byl lehce nervózní - a pak najednou vstal Mihálik a řekl: Nech už to je jako chce, Slováci sa musia zachovať jednotne! Všichni se zarazili, nastalo hluboké ticho. Mihálik zamířil ke dvěřím a pak všichni - včetně těch, co už stáli nad našimi archy a sahali do kapsy pro pero - se začali tiše a trochu rozpačitě blížit (nebo spíš plížit) ke dveřím a k věšákům, kde mali své kabáty, klobouky a čepice. Bylo nám jasné, že ze Slovenska už zřejmě moc podpisů nepřivezeme, a já ty archy začal zase nenápadně strkat zpátky do aktovky. A v tom okamžiku se stala věc, kvůli které o té pradávné příhodě vlastně píšu: najednou vstal od stolu jeden hezkej chlap s výraznou tváří, který za celé dopoledne vůbec nic neřekl, přistoupil ke mně a povídá: Daj to sem! Já - docela už z toho všeho popletený - vytáhl ty podpisové archy zase z aktovky ven a položil je na stůl. Ten chlapík vytáhl pero, napsal tam: Dominik Tatarka, plácl mě do zad, a aniž se na kohokoli podíval nebo cokoli dalšího řekl, odešel pryč. Honza N. a já jsem za ním jen vyjeveně civěl. Konec té příhody už snad ani nemusím říkat: ti všichni, co už měli na sobě kabáty a klobouky, se vrátili, tiše seřadili a jeden po druhém to podepisovali. Mihálik prásknul dveřmi a vypadl, možná ještě někdo s ním, to už nevím. Slováci se nezachovali docela jednotně, ale téměř.
Tak jsem poznal Dominika Tatarku.
Dominiku, buďte dlouho zdráv a při síle a buďte takový, jaký jste a jaký aspoň, až kam má paměť sahá - jste byl vždycky!
VÁCLAV HAVEL (1983)
Z knižky Do různých stran,
Eseje a články z let 1983-1989
***
"No a českí disidenti tušili, čo je to vo mne, pošlú po mňa auto, privezú ma, privítame a detičky vidíme a porozprávame, ako žiješ a čo robíš. Malá disidentská obec, to je na pozadí celej tradície podľa môjho cítenia jedna svätá obec, svätá obec, ktorá si pripomína všetkých svojich členov.
Nejaký náboženský pocit bez toho, že by sme si to uvedomovali, v ľuďoch pretrváva. A keď chýba, povieme si: Načo som sem prišiel, to je prázdna schôdza. Tu sa čosi hovorí, tu sa hovoria prázdne reči. Prečo ten pocit: prázdne reči! Keď sa ľudia uctievajú, milujú, keď sú si blízki, keď sú si vyvolení, majú pocit absolútnej satisfakcie. Nie satisfakcie, lebo satis značí dosť, keď mi nalievate do pohára a keď mi nalejete do výšky, tam poviem: dosť, dosť! Ja neočakávam, aby ste mi satis naliali. To je pomocné slovo, satisfakcia, to je povedzme ľudská sláva, ľudské naplnenie. Ja som medzi vami, ja nechcem byť ani nejakým rečníkom, ani víťazom, mne absolútne stačilo, potešila ma vaša spoločnosť. A jedna disidentská, alebo národná spoločnosť, ktorá toto všetko o sebe vie, volí sa, žije, nemusí mať, nemáva pocit prázdnoty, prázdnoty, o ktorej som hovoril v iných súvislostiach. Prečo majú pocit prázdnoty žena s mužom? Možno je málo obetavá. Jedna spoločnosť donáša nejaké obete, donáša výsledky svojej práce, donesie kohúta alebo barana, alebo donesie nejakú knižočku. Jeden pisateľ napíše nejakú knižočku, z ktorej sa dozvieme, že patrí k nám.
To je spoločnosť malá, ale je to obec svätých. Tu existuje. Čudná vec. Sú v nej povedzme iba kuriči, vynikajúci chlapci, ktorí vyštudovali matematiku, a teraz - kuriči. Sú to schopní ľudia, schopní, charakterní, ale sú kamsi zatlačení na okraj spoločnosti. A sú tu spisovateľky, ktoré sú zároveň umývačkami a upratovačkami. Jeden národ to nemôže zniesť, aby jeho filozof, jeho spisovateľka a jeho herec museli žiť z ničoho. Nemohli plniť svoje poslanie a mohli rozvíjať svoj talent. To je nekonečná krivda a neznesiteľný stav.
Ja som už penzista, o mňa tu nejde, ale naozaj tu ide o malú obec, ktorá nesie nejaké poslanie, ktorá prináša obeť, ktorá niečo vytvára, píše, spieva, hrá, ktorá sa stretáva, ktorá niečo pestuje, aby ste mali radosť vy a my. To je čosi najkrajšie, čo pred mojimi očami vyrastá, vyrastá jeden puk, jeden kvet, ktorý moje deti a mojich vnukov bude tešiť. Nepochybujem, že z českého národa po všetkých ťažkých skúškach vyrastie jeden národ, ktorý si zaspieva, svojim veľkým mužom porobí veľké, monumentálne diela, ktorý pre potrebu združovať sa vytvorí veľké, krásne priestory, nie chrámy ani kultúrne domy v dnešnom zmysle slova, ale priestory, kde sa bude pestovať, uctievať sa a formovať svoj nový ideál spoločenského styku. Teraz sa dívam okolo seba, vidím, pre boha živého, koho si tu môžem vážiť, od koho očakávam, že mi podá ruku, a keď mi podá ruku, že to naozaj niečo znamená. No a tak v tejto našej malej obci, ktorá sa formuje dvadsať rokov, vyrastajú krásni spisovatelia ako Ludvík Vaculík, Lenka Procházková, Eda Kriseová, existuje tu jeden veľký, veľký muž Václav Černý, pôsobí nielen u nás, ale aj za hranicammi, Václav Havel, ktorého nazývam sväté knieža literatúry českej, existuje tu jeden atómový vedec František Janouch, ktorý je nielen vedec, ale charakter, ako nebojácny, odvážny rytier svojho národa. Toľko ľudí, ktorí si zasluhujú úctu, tu nevyrástlo za dlhý čas."
Text pochádza z Navrávačiek spisovateľa Dominika Tatarku, ktoré vznikali na jeseň 1985 a na jar 1986 v Prahe a na viacerých miestach na Slovensku, na Morave a v Čechách formou záznamu na magnetofónový pás. Autorov hlas zaznamenávala a potom do grafickej podoby prepísala a rozčlenila osoba oslovovaná v texte ako Eva. V Navrávačkách ide o fragmentárne odpovede na otázky, ktoré boli z textu vystrihnuté. Časť navrávačiek, ktoré uverejňujeme,už autor nestihol autorizovať. Vyšli v roku 1990 v Slovenských pohľadoch.
