(...) Vývojem událostí kolem zatčení a procesu s Plastiky byla státní moc překvapena a zaskočena - nikdo zřejmě neočekával, že právě tento případ vyvolá takovou odezvu. Mohlo se ještě postávat v soudních chodbách a na schodištích, ještě bylo možné vidět v poutech obžalované a volat na ně, tyhle možnosti byly pak rychle odbourávány - tempem odpovídajícím rychlosti, s níž rostla solidarita. Publikum, shromážděné v prostorách soudu, bylo předobrazem Charty 77, atmosféra rovnosti, solidarity, družnosti, pospolitosti a obětavé ochoty si vzájemě si pomáhat, vyvolávané vědomím společné věci a společného ohrození, nebyla jen atmosférou té soudní budovy, ale i atmosférou prvních měsíců Charty. Cítili jsme s Jiřím (Němcem), že tu vzniklo něco, co je třeba fixovat, co nesmí vyprchat a zmizet, ale co by mělo být proměněno v nějaký čin trvalejšího dosahu, kterým by se to takříkajíc přeneslo z ovzduší na pevnou zem. To jsme pochopitelně necítili jen my, byl to pocit všeobecný. Mluvli jsme o tom s Pavlem Kohoutem, cítil to stejně jako my, týmž způsobem uvažoval i Zdeněk Mlynář. Tyto sondáže posléze vyústili do první schůzky, byla 10. prosince 1976. Pak byly ještě dvě schůzky, na nichž navíc byli Petr Uhl, Jiří Hájek a Ludvík Vaculík.
# l l
V prostředí bývalých komunistiských funkcionářů kolem Zdeňka Mlynáře se už dříve mluvilo o možnosti založit nějaký výbor za dodržování lidských práv nebo helsinský výbor na způsob těch, které vznikaly v SSSR. Výbor má ovšem jen menší a nutně omezený počet členů, kteří se navzájem nějak vybrali a domluvili - vzniklá situace však ukazovala ze samé podstaty věci jiným směrem, k nějakému širšímu a otevřenému společenství, ustálili jsme se tedy na "občanské iniciativě". Od počátku totiž bylo jasné - byl to důvod těch schůzek, nikoliv tedy až jejich výsledek - že by mělo jít o něco trvalého: nescházeli jsme se proto, abychom napsali jednorázový manifest. A od počátku nám bylo všem jasné, že to, co vznikne, bude mít pluralitní charakter, všichni si budou rovni, žádné skupenství, byť sebemocnější, nebude tedy hrát "vedoucí roli" a nevtiskne celé věci svůj vlastní "rukopis".
# l l
Vzpomínám si, že až po další schůzce nás Hejdánek, kterého jsme navštívili, upozorňoval, že by se to mohlo opřít o nedávno vydané Pakty o lidských právech, s toutéž myšlenkou přišel paralelně, ale také až po první schůzce, Mlynář. Vznikl tedy první návrh textu: kdo ho psal a kdo jaké věty přidával nebo škrtal, sice vím přesně, ale nepovažuji za vhodné říkat z principiálního důvodu: úvodní prohlášení Charty je výrazem kolektivní vůle, ručí za ně všichni, kdo je podepsali, a je hezkou tradicí, že tento princip je symbolicky zdůrazňován i mlčením o autorství (i když je každému jasné, že to nemohli psát všichni signatáři najednou a dohromady). Snad jen to bych mohl říct, že název Charta 77 vymyslel Pavel Kohout.
# l l
Měli jsme domluvený den - bylo to mezi vánocemi a Novým rokem - a hodinu, kdy se všechny podpisy u mne doma shromáždí, pořídíme abecední sezname prvních signatářů, vybavíme vše k odeslání Federálnímu shromáždění i ke zveřejnění. V den, kdy se měly podpisy u mne shromáždit, jsem byl dost nervózní: některé příznaky napovídaly, že policie už něco ví, a já se bál, že k nám vtrhnou ve chvíli, kdy to tam všechno bude, a že o všechny dopisy přijdeme. (...) Podpisů jsme měli celkem dvěstě čtyřicet tři, policie nepřišla, příslušnou agendu jsme vyřídili a připili si v menším kroužku šampaňským.
# l l
V mrtvém čase mezi uzavřením agendy a vlastním výbuchem byla u mne ještě jedna velká schůzka, snad pětadvacet lidí, kde se hovořilo o tom, jak bude Charta pracovat, co se má za které situace dělat a podobně. Věděli jsme, že později nebude asi tak velká schůzka už uskutečnitelná.
# l l
Snad bych měl něco říct ještě k pluralitě Charty: nebylo to pro všechny snadné, leckdo v sobě musel lecjakou dávnou vnitřní averzi překousnout, ale všichni to dokázaly, protože všichni cítili, že to je v obecném zájmu a že tu vzniká cosi opravdu historicky nového: zárodek skutečné společenské tolerance (a nikoli tedy jed dohoda některých o vyloučení jiných jako Národní fronta po válce), fenomén, který - ať už to s Chartou dopadne jakkoliv - nebude možno už z národní paměti vymazat a zůstane v ní výzvou, na kterou bude možno v nějaké nové situaci odpovědět a navázat.
Autor: Václav Havel, z knihy Dálkový výslech (Rozhovor